Má cesta k právu

Jako kluk jsem chtěl na slaboproudou elektrotechniku

Narodil jsem se v roce 1975 v Liberci. Zde jsem navštěvoval základní školu v Husově ulici, která byla od třetí třídy výběrovou jazykovou školou. Jedna z výhod této základní školy spočívala v tom, že žáci s dobrým průměrem známek mohli pokračovat ve studiích na libereckém gymnáziu bez přijímacích zkoušek. Měl jsem dobré známky, ale v té době mě bavily obory technického směru, zejména slaboproudá elektrotechnika, a tak jsem nepokračoval s většinou mých spolužáků na gymnázium, ale rozhodl jsem se složit přijímací zkoušku na Střední průmyslovou školu strojní a elektrotechnickou v Liberci

Jedna vedlejší věta změnila můj život

Při přijímacích zkouškách z českého jazyka jsem však při větném rozboru souvětí přehlédl jednu vedlejší větu a ta můj život přesměrovala na vedlejší kolej. Namísto studia na gymnáziu, kam jsem mohl jít bez přijímacích zkoušek, namísto tehdy vysněného studia slaboproudé elektrotechniky, jsem se dostal na obor silnoproudé elektrotechniky, kam už brali skoro všechny. Psal se rok 1989 a já v září nastoupil ke studiu do prvního ročníku.

Po revoluci jsem rýsoval elektrické obvody

Za dva měsíce se vše změnilo. Šeď budování socialismu se rozplynula, do všech znovu vstoupil život. Můj otec se začal věnovat právu a začal s podnikatelským poradenstvím v Liberci. Měl vystudovanou právnickou fakultu, ale před rokem 1989 se tomuto oboru nevěnoval. A já zůstával na silnoproudu, věnoval se předmětům jako elektroenergetika, elektrická měření a tiše záviděl bývalým spolužákům jejich působení na libereckém gymnáziu. V mých očích se jim celý otevíral svět, zatímco já zapojoval kabely a učil se rýsovat elektrické obvody.

Od zapojování kabelů k právu

Někdy mezi druhým a třetím ročníkem studií na průmyslovce mi už bylo jasné, že svět elektrotechniky nebude mým osudem. Už jsem se nebál si přiznat, že mě to nebaví. Byl jsem sice jeden z nejlepších ze třídy, ale to bylo způsobeno spíš úrovní mého okolí, než mým nadáním či zapálením pro tento obor. Začal jsem snít o studiu práva.

Přijímací zkoušky byly skládány z historie, všeobecného přehledu, cizího jazyka a logiky. Tedy z předmětů, které na průmyslovce v podstatě nebyly. S dějepisem jsme skončili ve druhém ročníku, všeobecný přehled se do osnov technické školy nedostal. Začal jsem se tak připravovat postupně sám doma. Ve čtvrtém ročníku jsem si vyjednal možnost složit maturitní zkoušku z dějepisu. Byla to hodně neobvyklá událost, na kterou se přišla podívat část pedagogického sboru. Maturita dopadla dobře. Zato přijímací zkoušky na právnickou fakultu napoprvé ne. Skončil jsem kousek pod čarou.

Sen dostat se na práva jsem si splnil

Další rok jsem strávil na jazykové škole a po večerech se doma připravoval na přijímačky. Moje touha dostat se na právnickou fakultu byla obrovská a hnala mě kupředu. Další přijímací řízení už dopadlo jinak. Byl jsem přijat na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy mezi padesáti nejlepšími. Můj sen se splnil.

Na přelomu září a října roku 1994 jsem poprvé jako student vstoupil do budovy právnické fakulty. Těšil jsem se na nové spolužáky, představoval jsem si je jako nadšené studenty do práva, těšil jsem se na intelektuální debaty s nimi o společnosti, o smyslu práva, o tom, jak funguje. Namísto toho jsem tam potkal řadu z nich, kteří vlastně nevěděli, proč na právnické fakultě jsou. Často si ani nebyli jistí, zda se tomu oboru chtějí věnovat. Šli tam, protože jim to řekli rodiče, protože se právem dají snadno vydělat velké peníze, protože tam šli ostatní. Byl jsem trochu rozčarován. Já, který poslední tři roky makal na tom, abych se tam dostal, jsem byl najednou ve stejné partě s lidmi, kteří se na stejnou školu přelili z nějakého gymnázia a nevěděli, proč tam jsou.

Advokátní kancelář JUDr. Vladimíra Jablonského

Alespoň studium na právnické fakultě splnilo mé představy. Přinejmenším, pokud jde o teoretickou část studia. Praktická část, alespoň v období mých studií, v podstatě žádná nebyla. Nejenom chuť seznamovat se s praktickou aplikací práva již během studií, ale i potřeba peněz na studentský život v Praze mě dovedla k práci v advokátní kanceláři. Začal jsem tak v roce 1995 pracovat jako student v advokátní kanceláři JUDr. Vladimíra Jablonského v Praze. A musím napsat, že to byla škola ryzí advokacie. Těm, kteří měli nějaké ponětí o advokátním stavu, nemohlo jméno Dr. Jablonského uniknout. Nejen pro jeho brilantní výkon advokacie, pro jeho zapálení pro klienta a nezměrnou chuť mu pomoci, ale i pro jeho bohatý společenský život. Považuji za čest, že jsem mohl v jeho advokátní kanceláři působit bezmála deset let, a to na pozici studenta, advokátního koncipienta a posléze i jako advokát. Zásadním způsobem to ovlivnilo mou advokátní budoucnost, přesvědčilo mě to, že chci toto řemeslo vykonávat v Praze a prát se za klienty až k nejvyšším soudním instancím, podobně jako můj školitel, Dr. Jablonský.

Můj první vyhraný soud

Právnickou fakultu jsem studoval současně s prací, kdy jsem v podstatě 4 dny v týdnu pracoval v advokátní kanceláři, na fakultě jsem pouze navštěvoval zajímavé přednášky a semináře a plnil zkouškové povinnosti. Práce v advokacii mi velmi usnadňovala studium, neboť obohacení o praktické seznámení se s fungováním práva, možnost nahlížet do soudních spisů velmi usnadňovala i vstřebání teoretických aspektů jednotlivých právních oborů a posléze i plnění zkoušek z nich. Právnickou fakultu jsem dokončil v roce 1999 a plynule pokračoval jako advokátní koncipient. Dne 1.6.1999, tedy v ten den, kdy jsem byl zapsán do seznamu advokátních koncipientů, jsem byl již Dr. Jablonským vyslán k mému prvnímu soudnímu jednání, které se mi podařilo vyhrát. A tak se začalo mé dobrodružství spočívající v zastupování klientů v soudních řízeních.

Advokátní zkouška

Podmínkou vstupu do advokátního stavu je praxe advokátního koncipienta v délce alespoň tří let a složení advokátní zkoušky. Během období koncipientské praxe jsem nabral velké množství zkušeností, zejména se zastupováním klientů v civilních soudních řízeních. Dr. Jablonský nás často nechal vše samostatně zpracovat a výsledky poté podrobil sérii dotazů, které pokud Vaše práce ustála, tak byla hotova. Pokud ne, tak se předělávalo a předělávalo. Advokátní zkouška po takové praxi nebyla už příliš složitá.

Ráno před advokátní zkouškou jsem přišel do kanceláře, Jabloň (jak jsme všichni Vladimírovi říkali) tam do mě hodil panáka a optal se mě, zda chci, aby šel ke zkoušce se mnou. Já jsem souhlasil a vyrazili jsme. Měl jsem pocit, jako když pan mistr vede svého učedníka, aby jej přezkoušeli a zjistili, zda už je dostatečně zralý pro samostatný výkon řemesla. A tak se i stalo. Komise mě shledala připraveného, prospěl jsem s vyznamenáním a 1.10.2002 tak byla zahájena má samostatná advokátní kariéra.

Od Jabloně na Národní

V dalších letech jsem měl příležitost několik měsíců pracovat v advokátní kanceláři v Berlíně. Z této mé stáže se nakonec vyvinulo i založení vlastní advokátní kanceláře, která dnes sídlí na Národní třídě.  

Pamatuji si stále na mé první klienty, na pocity před soudy. Na chuť vyhrávat, která mě dodnes neopustila. Jen se k tomu přidala i má touha předávat zkušenosti a obohacovat životy druhých.

A proč jsem vlastně tak podrobně popsal mou cestu k právu. Nebyla to přímá cesta. Ale o to více si vážím toho, že jsem na ni vydal a jsem vděčný, že po ní stále mohu jít. Obory právo a advokacie jsou mou součástí a rád bych jejich smysl, principy a základní přístupy přiblížil i Vám všem. Z úcty a lásky k těmto oborům.    

Těším se na setkání s vámi při některém z mých projektů.

Váš advokát Jakub Svoboda